Jsem smrt a strach: Nový filmový Batman bude noir detektivka

Režisér Matt Reeves se ve filmu s pracovním názvem The Batman chystá vrátit k prapůvodním detektivním kořenům netopýří ikony – hluboko do 40. a 50. let 20. století. Na svém Twitteru jako jeden z výrazných inspiračních zdrojů podtrhl neo-noirovou perlu Chinatown režiséra Romana Polanského z roku 1974.  A k psaní scénáře mu zněla melancholická skladba Thank God For The Rain z klasiky Taxi Driver.  

Kolosální náraz do zdi v podání Justice League je minulostí a DC Universe se teď musí soustředit na koordinované rozpínání vstříc budoucnosti. A ta vypadá nadějně. Jeden z prvních velkých třesků rozhodně nastane v podobě nového batmanovského filmu. Jeho režisér Matt Reeves, tvůrce řemeslně parádního, intuitivní hravostí podpořeného Cloverfieldu i posledních dvou, charakterově nevyzpytatelných, příběhově i filmařsky rozmáchlých výprav na Planetu Opic, je v současnosti ponořený do pre-produkční fáze celého natáčení.

Definitivní noir
Reeves již dříve odmítl spekulace o tom, že se chystá adaptovat Year One, jednu z klíčových origin stories a revizionistických komiksů z konce 80. let v podání buřičského Franka Millera. Jeho pojetí nebude popisovat zrod komiksové legendy, ale mělo by se svým způsobem vrátit zpět ke kořenům rostoucím od konce 30. do poloviny 50. let 20. století – tedy k éře zvané Golden Age, kdy tehdy ještě The Batman býval po vzoru Sherlocka Holmese považován za „největšího detektiva“. V příbězích scenáristy Billa Fingera pravidelně řešil případy vražd, únosů a korupce; hned ve svém úvodním, na první pohled přímočarém dobrodružství s názvem The Case of the Chemical Syndicate (Detective Comics, květen 1939, sešit č. 27) se musel nořit do případu bezpáteřního podnikatele Cranea, který v záchvatu touhy po totální kontrole nad společností Apex Chemical Corporation nechává povraždit všechny spoluvlastníky.      

 „Neadaptujeme žádný konkrétní komiks, chceme přijít s něčím, co pro Batmana bude velmi osobní, emotivní a svým způsobem také definující. Ukážeme ho znovu jako největšího detektiva,“ prozrazuje Matt Reeves a dodává, že jeho filmový Batman se bude výrazně opírat o film noir a představí příběh, v němž titulní hrdina vyšetřuje konkrétní případ odhalující komplexní podsvětí Gothamu. Jako jedny z možných referenčních zdrojů vedle detektivně laděných epizod ze zmiňované The Golden Age na svém Twitteru uvádí ještě klasiky Year One, Ego, The Long Halloween či Dark Victory. Zejména dvě poslední kultovky čerpají inspirace právě z noiru – Batman v obou temných a tragických kriminálních příbězích vystupuje jako osamělý rytíř na stopě rituálních vrahů, vizuálně se obě díla vyznačují ostrou kresbou, tvrdými kontrasty mezi světlem a stíny a celkovou estetikou odkazující až k původním expresionistickým hororům typu Kabinetu Dr. Caligariho z 20. let 20. století.   

Další detaily k atmosféře noiru v prohnilém jádru Gothamu Reeves poskytuje ve chvíli, kdy se uchyluje ke srovnání Batmana s komplexním charakterem Caesara z vlastní novodobé trilogie o Planetě opic.

„Je zajímavé sledovat, nakolik si Batman a Caesar jsou v některých ohledech podobní. Jsou to postavy s problematickou minulostí, obě tak trochu bojují sami se sebou ve snaze učinit dobrou věc v opravdu nedokonalém, zkorumpovaném světě. Právě tohle vám najednou nabízí možnost uchopit nový příběh tak, že budete vše sledovat z Batmanova subjektivního pohledu, jako tomu bylo zvykem ve filmech noir. Navíc, když se podíváte zpátky do období tzv. The Golden Age, zjistíte, že batmanovské příběhy byly v podstatě detektivky. A pokud zapojíte případ, který je pro hlavní postavu velmi osobní, může vám z toho vzejít opravdu silný příběh,“ přibližuje svůj dosavadní kreativní proces Reeves.       

Zmiňovaný subjektivní pohled na věc byl skutečně jedním z celé řady stylotvorných elementů, které noir definovaly coby temnou podvratnou stranu hollywoodského mainstreamu ve 40. a 50. letech minulého století. Žánr samotný se dle dramaturgů Noir Film Festivalu – Jany Bébarové a Milana Haina – „stal příhodným vyjádřením pro válečnou úzkost, poválečný zmar a atmosféru všudypřítomné paranoie studené války.“ Po vizuální stránce se čistý film noir dle nich vyznačoval hrou světel a stínů, použitím subjektivní kamery, retrospektivním vyprávěním (s možným voiceoverem!) i komplikovanou zápletkou s bezvýchodným závěrem.

Zázrak, na který jste zapomněli
Temný rytíř od svého zrodu v roce 1939 ve sféře filmu a televize prošel úctyhodnou a dokonale nevyzpytatelnou poutí. V 60. letech bavil pestrobarevnou komediální show s Adamem Westem v hlavní roli, na přelomu 80. a 90. let nejprve přitvrdil skrze gotickou opulentnost a silnou dávku hororové bizarnosti i pozoruhodné deprese (Burtonův zlomový, ale stále příliš studiový Batman a na podruhé dodnes mimořádně odvážný, politický a skličující Batman Returns), aby záhy, přesně v druhé polovině 90. let, započal krátkou, ovšem intenzivní éru neonů, estetiky MTV a neskrývaných ambicí ve stylu masově přístupných blockbusterů do každé rodiny (Schumacherův podceňovaný Batman Forever geniálně odrážející stylový chaos 90s a následně drtivě zatracovaný, ovšem nikdy ne zcela pochopený Batman & Robin, tedy film, který se sám o sobě stal nepovedeným merchandisingem). Nové tisíciletí se už pak v batmanovském universu nese ve znamení velké trilogie Christophera Nolana, jejíž ikoničnosti a vrstevnatosti dosud nestačil ani Zack Snyder s těžce nevyváženým, příliš ambiciózním soubojem Batman v Superman.   

Pokud Reeves bude chtít „svého“ Batmana pojmout jako postavu (z) noiru, pravděpodobně by se vedle zmiňovaných komiksů mohl obrátit také k nadčasové Batman: The Animated Series (v proslulé zkratce BTAS). Televizní seriál z let 92 – 95 nastavil laťku po stránce vizuální identity, atmosféry i budování psychologie charakterů natolik vysoko, že se z něho v podstatě nadobro stal nepřekonatelný, postupem času pečlivě hýčkaný kult. Zejména první dvě klasické série s výrazně temnějšími příběhy zobrazují Batmana jako samotářského detektiva, který přísně realistické i nadpřirozené případy řeší vždy s chladnou hlavou, se značným odstupem, intuitivně a pragmaticky.

Když klíčoví strůjci netopýřího, designově úchvatného zázraku Bruce Timm a Paul Dini na počátku 90. let sepisovali zásadní instrukce pro stávající i budoucí scenáristy seriálu, v případě ústřední postavy zdůraznili, že „naše verze Batmana bude méně založená na rafinovaných vynálezech a předmětech a mnohem více na jeho deduktivních a bojových schopnostech. Abychom zůstali věrni původnímu konceptu „největšího detektiva na světě“, chceme zdůraznit jeho intelekt a psychickou odolnost, ať už bude sestavovat jednotlivá vodítka v případu anebo bude naplno využívat své rozsáhlé vědecké znalosti ve své netopýří jeskyni.“

Ať už Reeves stěžejní inspiraci nakonec nasaje kdekoliv, i jeho verze Batmana by se neměla vzdát skutečné podstaty netopýří ikony. A tou ve výsledku není ani pop-kulturní složenina z různorodých zdrojů (vedle Holmese samozřejmě klasický The Shadow, Zorro či Da Vinciho létající stroj) ani čistě lidský původ zbavený nadpřirozených schopností nebo dokonce realizace ultimátního amerického snu (ze sirotka multimilionáře, z multimilionáře veřejný hrdina).

Jsem strach a smrt
Skutečná podstata Batmana totiž spočívá ve způsobu boje se strachem, v pochopení a uchopení životní pravdy o tom, že jakmile svůj největší strach dokážete ovládnout, můžete jej i efektivně využít ve svůj prospěch. Mladý Bruce Wayne má v sobě coby bezprostřední svědek kruté smrti vlastních rodičů zakořeněný strach ze smrti, která nese symbolickou podobu netopýrů. Nakonec ho překoná tím, že se jí postaví tváří v tvář, nechá se jí pohltit, aby pochopil její podstatu a nevyhnutelnost. Svůj největší strach pak obrátí přímo proti všem dalším současným i budoucím vrahům v Gotham City. Doslova se jím stane. Stane se smrtí, netopýrem neboli Batmanem, temným rytířem v temném městě.