Game of Thrones: Architektura bitvy o Winterfell a další klenoty

Nejdražší, nejdelší, největší. Stejně tak ale dějově banální anebo obrazově příliš tmavá. O třetí epizodě Game Of Thrones s názvem The Long Night mluvili a psali všichni a všude. Stala se nejtweetovanějším pořadem v televizní historii, společně s dílem The Bells definitivním zlomovým bodem pro miliony divaček a diváků rozhodujících se, zda GOT definitivně je anebo vůbec není seriálem jejich životů. Rezolutní tvrzení už sice proběhla, důležitost či zatracenost celé série ale prověří až čas. Nyní se spíš nabízí příležitost podívat se blíže na vznik obou epizod a vypíchnout všechno to, co z nich činí epické filmařské hostiny mixujícími žánry – od děsivého zombie-hororu přes intenzivní komorní thriller až po brutální válečnou podívanou s rozměry hollywoodské produkce.     

Belfast, Severní Irsko. Je noc, krajinu přikrývá mlha. Teplota sahá téměř k mínus třiceti. Ze tmy povstává silueta temné středověké pevnosti, nad níž se vznáší jeřáby se světelnými reflektory. Winterfell najednou zalije ostré světlo. Je to jako pohled ze světa na pomezí hrubého dávnověku a technologické současnosti. Iluze dosahuje dokonalosti, při pohledu z venčí nemáte šanci postřehnout, že proslulý hrad není dílem kamene, ale pečlivě sestavených překližek a sádrové omítky. Mlhu za pár hodin zbortí prudký vítr a ledový déšť. Lehce se oteplí a zmrzlá půda se znovu promění v tekuté bahno. Už několik týdnů se v něm denně brodí cca 750 lidí a desítky, možná stovky koní. Celý štáb Game Of Thrones je ve fázi, kdy drtivá většina členek a členů vypadá jako bratrstvo neohrožených uprostřed válečného pekla.

Klíčová masakrální bitva, při níž se osazenstvo hradu střetává s armádou (ne)mrtvých, se koná pod taktovkou britsko-argentinského filmaře Miguela Sapochnika, držitele Emmy za režii epizody Battle of Bastards šesté série v roce 2016. 

„Točíme dohromady už nějakých 130 dní, to je víc než u většího filmu. Pracujeme šest dní v týdnu, 16 – 18 hodin denně, což je fakt celkem dost,“ říká svého času vysmátý režisér, který bitvu k obrazu svému (a tvůrců série) tvaruje zhruba od léta 2017. V hlavě má již od fáze dotváření scénáře víc než osmdesátiminutovou bitevní sekvenci, nejdelší jak v televizní, tak filmové historii, jejímž cílem je drásat nervy, napínat a bavit až do úplného konce. Inspiraci čerpá z legendární bitvy o Helmův žleb ze Dvou věží (40 minut), stejně tak ale z thrillerové klasiky Přepadení 13. okrsku Johna Carpentera z roku 1976. 

„Zajímalo mě, jak se vybrané bitevní scény vyhýbají diváckému vyčerpání a nudě. Musel jsem si je všechny pustit a sám sebe se ptát, proč mám stále chuť se dívat. A jeden z důvodů, na který jsem přišel, je ten, že čím méně se věnujete samotnému boji, tím jedině lépe,“ přibližuje Sapochnik svou taktiku.

Výslednou 82 minutovou epizodu nakonec účinně dělí do čtyř fází, z nichž v každé operuje s odlišným žánrem. Úvodní část vás bezprostředně vrhá do noci oživlých mrtvol, působí jako nadpřirozený thriller o neviditelném zlu, které se nezadržitelně blíží. Vojska drží pozice, hluboko ve tmě je slyšet pouze skřek hrnoucích se monster, která se k hradu řítí jako rozrůstající se černočerný vir. Prostřední část je pro změnu rafinovaným survival horrorem o skrývání se v knihovně, který atmosféru strachu buduje stejně jako např. brilantní videohra The Last of Us – vládne hrobové ticho, u polic s knihami se kymácejí čtenářské zombies, účinnou metodou, jak přežít, je stát se neslyšitelným a neviditelným. Třetí part funguje jako intenzivní a roztěkaný pohled do nitra válečného chaosu, kdy ve zřícenině odkašlává raněný zombie-drak a z nebe padají živoucí mrtvoly. A pomyslnou čtvrtou kapitolou je nakonec gradující finále bitvy ve stylu hudebního videoklipu. Srdce Winterfellu je kompletně naplněno smrtí, nemůžete udělat jediný krok, aniž byste nemuseli překonat hromadu těl. Vše nasvědčuje dokonale tragickému dojezdu, samotný zvuk zkázy už dávno není potřeba, stačí jen skličující obraz bezmoci a zoufalství podpořený melancholickým klavírem skladatele Ramina Djawadiho (Emmy za hudbu k epizodě The Dragon and the Wolf).

Se čtyřmi žánrovými výpady úzce souvisí vizuální pojetí epizody. Německému kameramanovi Fabianu Wagnerovi (mj. některé díly Sherlocka) byla bezprostředně po odvysílání epizody vyčítána přílišná „tmavost“ obrazu, při pozornějším sledování, které ovšem vyžaduje kvalitní obrazovku i místo projekce, zjišťujete, že naopak cíleně zachází s třemi barevnými schématy. První části díky výraznému svitu Měsíce a náhlému vpádu zimního orkánu dominuje chladná tmavomodrá, druhé zase barva ohně (tma je pryč, plameny spalují bojiště a plně odhalují nepřítele) a třetí kombinace temné modré a rudé (oheň ustává, pozůstatky požárů jsou ovšem stále jasné, Měsíc jakoby krvácel a děj se navíc definitivně přesouvá k posvátnému stromu s rudými listy).

Vedle mužských jmen je pro The Long Night naprosto zásadní jedna z nepostradatelných žen – Deborah Riley. Z pozice hlavní production designérky série dohlíží na to, aby všechny lokace, rekvizity a kulisy působily maximálně autenticky. Zmiňovaní režisér s kameramanem jsou sice strůjci audiovizuální identity, ovšem jedině díky kreativní síle Deborah Riley se svobodně pohybují ve sféře pečlivě konstruované iluze. Její víra ve funkcionalismus jí umožňuje maximalistický přístup k věci. Winterfell se pod jejím dohledem buduje stěnu po stěně, přesně tak, aby kamera mohla volně proplouvat prostorem. 

„Nechtěli jsme, aby hrad působil jakkoliv nově, spíš nám šlo o jeho rozšíření, o prostory, o nichž jste dosud netušili. Samotnou mě pak zajímala určitá humanizace Winterfellu. Chtěla jsem, aby diváci viděli, odkud se v hradu bere jídlo, kde se peče chleba, kde se vyrábí zbraně, zkrátka aby všichni chápali, jakým způsobem se uvnitř takového hradu přežívá,“ vysvětluje svůj přístup v interview pro server de zeen tvůrkyně, která začínala mj. jako set designérka prvního Matrixu (1999).

Krutá severo-irská zima znamená pro obří exteriér Winterfellu (mohutná interiérová kompozice se staví už přímo v Linen Mill Studios v Belfastu) mimořádně zatěžkávací zkoušku, dle Riley jsou ale pravými nočními můrami až nekonečné úpravy terénu pro bitvu samotnou včetně neustále vyplaveného obranného zákopu, či experimenty s mícháním věčně zamrzající krve. 

„Když děláte na Game of Thrones, tak je jasné, že pár bitev už máte za sebou. Ještě nikdy předtím jsme ale nepotřebovali tak velké množství umělých mrtvol lidí a koní jako teď, pro tuto epizodu i obecně pro celou osmou sérii. Jeden náš tým těla oblékal, dával jim paruky a helmy, ten druhý se o ně zase staral hned po skončení natáčení. Nemohli jste je totiž jen tak nechat ležet venku přes noc, vždy bylo potřeba je zase odklidit dovnitř, aby neumrzla,“ vypráví Riley, jejímž dalším vrcholem se v rámci osmé série stává i pátá epizoda s názvem The Bells.

Pokud je bitva o Winterfell temnější a drsnější verzí boje o Helmův žleb, pak je bitva v srdci King’s Landing masivnější a brutálnější verzí útoku na Minas Tirith z Návratu krále. Jedna z nejkontroverznějších epizod seriálu v celé své stopáži 78 minut působí jako dusivý pohled z bestiálního válečného inferna, kde se reálná inspirace bombardováním Drážďan v únoru 1945 střetává s atomovým atakem na Hirošimu a Nagasaki (srpen 1945), s krutými výjevy z vietnamské války (Jon Snow přihlížející masakru nevinných obyvatel) a koneckonců i s obdobně laděnými scénami z mistrovského Idi i smotri (Jdi a dívej se) ruského režiséra Elema Klimova z roku 1985 (zakrvácená a vyděšená Arya propadající se do čím dál šílenější válečné apokalypsy). Je to jako jeden dlouhý výjev z nechutné gore verze Války světů, příběh mimořádně krutých nebo minimálně tragických smrtí a dlouhých záběrů, při nichž nevinné obyvatelstvo panikaří a prchá, aby ho za rohem spálil dračí dech. Gradovaná přehlídka rozmáchlé destrukce, v jejímž případě snad ani nehrál roli tolik scénář jako spíš storyboardy dokazující vítězství přesné choreografie na všech frontách.

Do akce je hned na počátku natáčení kruciální epizody zapojeno několik teleskopických jeřábů a devět kamer, pečlivě budované kulisy jsou jedna po druhé dotvářeny sochařskými detaily – desítky domů a ulic jednoduše musí působit jako autentické, víc než sto let staré lokace. Předobrazem ústředního The King’s Landing je od počátku chorvatský Dubrovnik, část královského města určeného k nekompromisní likvidaci dračím ohněm je ovšem znovu vystavěna na obří ploše v Belfastu (přímo za kolosální stěnou z kontejnerů, přesně tak, aby paparazzi neměli sebemenší šanci).

V rámci finančních i časových úspor stavitelský tým v čele s Deborah Riley navíc přichází s elegantním řešením, jak se vyhnout potenciální nutnosti vybudovat královské město nadvakrát. Pro každou z přítomných staveb sice vždy vznikají dva architektonické plány (první pro její celistvou neporušenou verzi, ten druhý pro její podobu krátce po devastaci), proslulá metropole je ovšem nakonec chytře vystavěna nejprve jako post-apokalyptické dějiště s následnou transformací zpět do původní vznešené podoby. Vstupní brána do království se tedy nejprve natáčí jako ohořelá zřícenina, která je následně pro další fázi upravena a dostavěna tak, aby nebylo vidět sebemenší škrábanec.

Architektonický tým GOT v tomto ohledu prokazuje minimálně stejnou kreativitu jako Anton Furst, předčasně zemřelá legenda production designu, která pro masterpiece Full Metal Jacket (1987) režiséra Stanleyho Kubricka zkonstruovala apokalyptickou krajinu válečného Vietnamu přímo v proslulých Pinewood Studios v Londýně. Furst tehdy navrhl desítky složitě modelovaných tzv. „designových děr“, tedy rozstřílených a rozpadajících se betonových staveb uprostřed země nikoho s umělými palmami; drtivou většinu z nich navíc musel, díky Kubrickovu perfekcionismu, stavět víc než devětkrát.          

       
Velmi stručně: Obsahově můžete poslední sérii GOT rozcupovat kdykoliv a jakkoliv se vám zachce, veškerá formální (režijní, designová atp.) bravura by ovšem neměla být pohřbena společně se scenáristickou leností. Osobně jen s těží mohu zapadnout mezi skalní fanoušky série, svou pozornost jsem jí začal plně věnovat až ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že draci povyrostli a armáda zombies se skutečně začala přibližovat. Nelze popřít, že závěrečná etapa celého fenoménu je obětí touhy stát se všeobjímající, po všech stránkách primitivnější legendou pro masy (bez rozdílu vkusu či divácké a čtenářské zkušenosti). Právě proto je tolik psychologicky chudá, místy až absurdně překotná či zkratkovitá nebo rovnou úplně pitomá. Jedna věc se jí ovšem upřít nedá. Televizní poměry přepisuje pořád znamenitě. Buď prostřednictvím úchvatně natočených válečných sekvencí, mistrně zpracované filmové architektury anebo, v neposlední řadě, skrze všudypřítomnou tragiku a (ne)řízenou striktní dekadenci. Ať už to celé skončí debilně, či nikoliv, vykašlete se na nesmyslné petice, oceňte spíš práci některých výše zmíněných a teprve až poté se vydejte zpátky k Netflixu.

Jako bonus doporučuji článek z WIREDu, nejlepšího magazínu na světě, který povolal reálného důstojníka Národní gardy vystupujícího pod přezdívkou The Angry Staff Officer, aby se rozepsal na téma válečné strategie v bitvě o Winterfell. Je to skvělé čtení, v němž armádní publicista odborně popisuje všechny absurdní provary armády ochraňující zimní hrad (špatné postavení dělostřelectva, kavalerie nesmyslně valící vstříc temnotě, nefunkční zapojení draků apod.) v kontrastu s maximálním nasazením armády (ne)mrtvých a chytrou taktikou Night Kinga (vyvolání ledového orkánu pro zhoršení viditelnosti, vzkříšení dalších zombie-posil v kobce, poklidný přechod k posvátnému stromu apod.). Tak děkuju pěkně za rozhovor. A já za pozvání. Na shledanou.