Zničující samota. (Přemýšlení o filmu Jan Palach)

Film pomalý, citlivý i naprosto zdrcující, nejsilnější ve svých tichých, mnohdy velmi bolestivých momentech. Jeho poslední půlhodina se pod kůži zarývá intenzivně, jizvy si ponesete ještě dny, možná týdny po projekci.  

Pokud si odmyslíte historický kontext, zůstane vám senzitivní portrét mladého odvážného člověka, jeho nedokončeného života, od rodinných chvil na vesnici přes klíčové formování při výjezdech do zahraničí či při studiu na pražské filozofické fakultě až po sebezničující akt mířený proti otupělosti a odevzdanosti společnosti na úsvitu normalizace.

Režisér Robert Sedláček si drží odstup, nebuduje pomník ani přísný historický portrét. V srdci věci využívá nepopíratelná fakta i uměleckou licenci, vypráví příběh o mimořádné odvaze a životě v kolektivní naději, která se postupně mění ve skličující osamělost. „Jeho“ Palach není horlivý, nerýpe ani neburcuje, spíš velmi přirozeně pohání ke kritickému myšlení – přemýšlení o našem sebeurčení a především naší vlastní úloze v běhu dějin i současnosti. V tomto ohledu je to velmi současný a politický film, v tom nejlepším slova smyslu. Nepodsouvá vám ideologii, ovšem vás samotné, každého diváka zvlášť, staví do pozice, kdy sami přemítáte o vlastních postojích, vlastní aktivitě i vlastní (občanské i zcela osobní) zodpovědnosti vůči vašim nejbližším, přátelům a společnosti. Kolik bych toho snesl já? Jak velký a jak silný by byl můj odpor proti rezignaci okolí? Byl by vůbec nějaký?

Mýtus o Palachovi jako psychicky nemocném člověku je úspěšně destruován i skrze herecké pojetí Viktora Zavadila. Palacha neidealizuje, pojímá ho jako přemýšlivého kluka, který balancuje na charakterové hranici, působí jako těžký introvert s občasnými výkyvy směrem k extrovertnější povaze. Je přirozený v jemných nuancích i v obzvlášť těžkých situacích – scénách, kdy jeho postava stojí tváří v tvář brutálnímu bezpráví či smrti. Neplýtvá energii drhnoucími monology, jeho nejsilnější momenty přicházejí v klíčovém rozmýšlení v osamění, ona poslední půlhodina filmu je mimořádná právě i díky jeho výrazovému pojetí deprese, vzteku, smutku a smíření. Neustále teď při psaní těchto řádků přemýšlím o slovech jako autenticita nebo autentický, ale to jen z jediného důvodu: Zavadilův Palach je živoucí a uvěřitelný charakter s veškerými plusy a mínusy, zbaven přehnané ikoničnosti a pokroucených legend, v něčem přístupný a pochopitelný, v jiném zase přirozeně uzavřený a nedostupný. I jeho prostřednictvím tak film promlouvá k současnosti. Zůstává tu dost prostoru ke ztotožnění se i pro výše zmiňované otázky. Odpovědi na ně si ale už musíme hledat sami v sobě.

Sami se sebou ostatně zůstáváme i během posledního dlouhého záběru. Nemá cenu si zakrývat oči nebo couvat pryč, ocitáme se mimo všechny bubliny, naše komfortní zóna je už dávno pohřbena. Možná prožíváte katarzi, možná jen bolest, možná je vám to jen líto nebo jste naštvaní a máte chuť vyrazit do ulic. Je to jako brutální facka, taková, jakou už český film dlouho nedal. Záleží na každém z nás, jak se s ní srovnáme…