„Architektura kina ovlivní celý váš zážitek,“ řekl Christopher Nolan a šel obnovit původní verzi Vesmírné odysey

Christopher Nolan v květnu 2018 podnikl odyseu do Cannes. Neprezentoval vlastní tvorbu, ale původní „neobnovenou“ 70mm kinoverzi svého oblíbeného opusu 2001: A Space Odyssey z roku 1968. Režiséra Stanleyho Kubricka prohlásil za největšího filmového génia všech dob a během epické diskuze a několika rozhovorů pronesl celou řadu vlastních myšlenek a postřehů, které je dobré si zapamatovat a mluvit o nich. 

Ve stručnosti: Nolan velmi rád připomíná, že Kubrickův masterpiece poprvé viděl v osmi letech v kině se svým tátou. Právě 2001 (1968) a „první“ Star Wars (1977) považuje za TY film, které ho přiměly zajímat se o režii a umění filmu jako takové. Je přesvědčený o tom, že oba kulty by děti měly zažít co nejdřív, v co nejútlejším věku, zejména kvůli jejich síle vtáhnout do vlastního světa a přimět člověka rozvíjet vlastní fantazii a nápady. Nolan je stejně tak hardcore fan klasického analogového filmu – tvoří s naprosto minimálním (nebo zcela nulovým) využitím digitálních efektů, fyzičnost a autentičnost jeho Dunkirku ostatně naposledy skvěle vystihl jeho kamarád, režisér Paul Thomas Anderson, když tázavě napsal: „Jak to, doprdele, natočil?“.

Nolanův výlet do Cannes logicky znamenal propojení obou jeho největších lásek – klasického filmového materiálu a Kubrickova génia. Díky filmovým restaurátorům z Warner Bros se totiž osobně podílel na rekonstrukci filmového zážitku tak, jak si ho v době releasu 2001 představoval i sám Kubrick.
 
Fáze 1
Rok 1999. Filmoví restaurátoři v čele s Nedem Pricem berou čerstvě nalezený originální kamerový negativ filmu (Odysey) a vyrábí z něho interpozitiv neboli ochrannou kopii. Cílem není ji vyslat do distribuce, ale uložit ji v archivu a pečlivě tak Kubrickův klenot uchovat pro budoucí generace. Záměr se daří, vesmír je prozatím v rovnováze.
 
Fáze 2
Rok 2018. Price nabízí Nolanovi soukromou projekci 2001 a v hlavách se vzápětí rodí kosmický plán. Nolan odmítá jakékoliv digitální retušování – jeho záměrem je v Cannes promítnout přesnou kopii originální kinoverze (přesně té, která původně měla zůstat v archivu) z filmového pásu, na němž schválně ponechává drobné trhliny a další nečistoty. Všechno do sebe zapadá a diváci v roce 2018 tak mají exkluzivní možnost zažít totožnou extázi jako publikum před 50 lety, v době světové premiéry doceňovaného diamantu, který předběhl svou dobu o několik světelných let. 
 
Fáze 3   
Osobně si Nolana vážím za to, jakým způsobem o filmech mluví a píše, jak o nich přemýšlí. Neváhá vystupovat a veřejně v podstatě velmi otevřeně vyprávět o svém filmařském know-how. Konkurenci bere kolegiálně a přátelsky, analyzuje ji, byť nekritizuje. Většinou „přednáší“ rozvážně a přesně, v tomto ohledu působí jako univerzitní profesor než jako rozjívený fanoušek. Nechává za sebe mluvit své dílo, do výsledné diskuze se však zapojuje čím dál častěji – obzvlášť v momentě, kdy dojde na obhajobu filmu jako materiálu k natáčení. Důkazem ať je následujících 5 citací vyňatých ze skvělého obsáhlého rozhovoru, který Nolan v Cannes poskytl Ericu Hynesovi pro Film Comment.   
 

O lásce k analogu
„Není to nostalgie – to je to samé jako když obviníte galerii z toho, že se oddává nostalgii jen proto, že vystavuje obrazy. Nemá to nic společného s nostalgií. Je to správná věc a vhodný způsob, jak to udělat, jak točit. A také je to zábava a ideální možnost, jak trávit s filmem čas.“
 
O citu a hloubce
„Technologie…vlastně tomu neříkám technologie – médium filmu, tedy takové, jaké existovalo v roce 1968, bylo výrazně lepší než to, které máme dnes. Pokud chcete, aby to lidé pochopili, musíte jim to názorně předvést, jinak vám nikdo neuvěří. Do analogového filmu se vždy dostane určitý emocionální zápal, od začátku je v materiálu hloubka a také otevřenost vašeho vztahu vůči obrazu a příběhu. Jsem přesvědčený o tom, že pokud bychom včera večer 2001 promítali klasicky přes DCP (Digital Cinema Package), projekce by ani zdaleka neměla tak silnou odezvu. Cítím to v kostech, vím jistě, že to bylo o čerstvosti toho zážitku, o emocemi prosyceném obsahu a jeho přímém zásahu. Vždy, když se uchýlíte k digitalizaci, vyhazujete tím celou řadu detailů a informací – jen ze zvukové stránky jsou to například různé podtóny, které vědomě nemáte šanci slyšet.“
 
O smyslu originálu
„Argumenty ze světa výtvarného umění byly vždy nesmírně přesvědčivé a rád bych je přinesl do světa studiového filmu. V umění je to jasné – Picasso namaloval obraz a vy ho nemůžete jen tak vytisknout, pověsit na zeď a říct lidem „tak, a tohle je originál.“ Stanley Kubrick Odyseu natočil na 65mm film, který následně fotochemicky převedl na 70mm. Nemůžete to pak lidem pustit jako DCP. Nebo samozřejmě můžete, ale musíte je na to upozornit a vysvětlit jim, že jde o naprosto odlišný typ zážitku, o překlad původní práce.“  
 
O prezentaci výsledku 
„Jako filmaři býváme často vyzývání, abychom se starali především o obsah. Umělec se tím ale vzdává práva být plnohodnotným tvůrcem svého díla. Pro filmaře to totiž znamená zbavit se prezentace vlastního filmu, vzdát se práva na to ptát se „pro jakou velikost plátna nebo obrazovky to točím? Jak bude vypadat projekční sál? Jaká budou světla v sále?“
 
Chci tím říct, že se musíme vrátit k pochopení toho, že pokud tvůrce natočí film, jeho výsledná prezentace je součástí uměleckého vyjádření, je to pevná součást filmového narativu, který vytváříme. Tenhle boj nad úplnou kontrolou filmu až do jeho uvedení do kin ale režiséři svádějí už dlouhodobě – sám Kubrick to např. zvládal velmi dobře. Je to zkrátka součást celého tvůrčího procesu.“ 
 
O architektuře kina
„Televize je velmi uniformní médium, protože bez ohledu na kvalitu obrazu nebo místo, kde se na ni díváte, je to stále o obsahu, o tom, co slyšíte. Jako když posloucháte rádio na různých místech. Kino ale takhle nefunguje, kino je spíše jako divadlo, jehož prostředí a architektura ovlivňují celý váš zážitek. Každá projekce, každá divácká zkušenost je vždy odlišná.“
 

Foto: Roko Belic/Syncopy + Warner Bros