Režisér posledních Star Wars natočil 6minutovou romanci pro LCD Soundsystem

Režisér Rian Johnson ve svém nitru zažívá situaci, kdy Dr. Jekyll a Mr. Hyde společně fungují jako dokonalý pár. Na jedné straně odpoutaný indie kreativec, na té druhé tenze Hollywoodu. Tvůrce podvratného diamantu The Last Jedi přes svůj Instagram oznámil release videoklipu pro píseň oh baby brooklynské agresivní melancholie LCD Soundsystem. A je to čistá režijní krása, která baví i dojímá, vzbuzuje ve vás otázky a burcuje vaši fantazii. 

„Chci tedy říct hlavně to, že černé díry zas tak docela černé nejsou. Nejsou to věčné žaláře, jak jsme si je kdysi představovali. Z černé díry je možné uniknout, do našeho a možná i do jiného vesmíru. Takže když si budete připadat jako v černé díře, nevěšte hlavu: i odtud vede cesta ven!“
Stephen Hawking, Černé díry: Reithův cyklus přednášek pro BBC


Od hrubě tepajících makrodetailů, které z matematických vzorců činí čiré umění přes bující romanci postaršího vědeckého páru na stopě přelomového objevu až po hořkou tečku, kdy smrt ale nemusí nutně znamenat konec cesty. Johnson už v Looperovi nebo The Last Jedi prokázal, že je mistrem neobvyklých úhlů pohledů, že jeho výsledné projekty dokonale klamou tělem, z obvyklé pozice režiséra a scenáristy na plochách celovečerních i krátkometrážních naplňuje i schválně przní očekávání, kraluje momentům překvapení, osvědčené žánrové postupy staví na hlavu nebo je sampluje dohromady, s nadsázkou kombinuje klasickou fyzickou filmařinu s digitalními pastelovými barvami a animací, postavy se pod jeho vedením chovají spontánně, na první pohled neřízeně, ventiluje skrze ně svůj humor balancující na hraně ironie až sarkasmu. Všechny tyhle elementy dělají z jeho projektů v tom nejlepším slova smyslu „jiné“, tedy krásně divné a vtipné a naprosto nevyzpytatelné koláže.

Aktuální kraťas je v tomto ohledu výjimkou i potvrzením pravidla. Johnson buduje očekávání, přísnému matematickému výzkumu dodává nádech umělecké seance, romanci obdarovává prvky science, která je fiction, nakonec vše láme v příběh o konci, který může být teprve začátkem.

Stejně jako v posledních Star Wars, i tady dokazuje, nakolik je precizním filmovým řemeslníkem (cit-střih pro tempo a rytmus, bezprostřední, přitom pečlivě plánovaná ruční kamera i veškeré záběry s přirozeným světlem) i čím dál větším, byť stále sympaticky podvratným tvůrcem – příběhů a emocí a atmosfér – který má dar vyprávět překvapivý, dojemný a jednoduše krásný příběh čistě vizuálně, bez mluveného slova, pouze v doprovodu senzitivního textu a zpěvu Jamese Murphyho.

oh baby je svým způsobem další z řady jeho (pravděpodobně) osobních a osobitých věcí, které nezapadají do stanovených škatulek a naopak vědomě čerpají z určitých typů klišé, aby je vzápětí zničily nebo přetvářely v něco originálního, v něco, co kašle na povrchnost a naopak ve vás zůstává, zraje jako víno.  

P.S.: Instagram zmiňuji schválně, protože je fascinující sledovat, jak velkou sehrává roli i v prezentaci jednotlivých režisérů. K promo vlastních filmů, nápadů, bočních projektů nebo koníčků, koček a úchylek jej vedle Johnsona (dů)vtipně využívají např. James Gunn (neuvěřitelně špatný režisér s výjimečným citem pro sociální sítě – byť po svém průseru vytrvale mlčí už několik měsíců), Todd Phillips (promo svého nadcházejícího flicku The Joker si zatím s přehledem obstarává sám) nebo Taika Waititi (génius a vtip sám o sobě). Radost sledovat, závisláci.