Nech je svetlo: brilantní film a drsný i křehký příběh, který možná sami prožíváte

Slovenské sociální drama Nech je svetlo (v češtině Budiž světlo) režiséra Marka Škopa je velmi současný a bolestivě pravdivý příběh o absenci otce v rodině, o lidském zlu a manipulovatelnosti a také o tíživém nárůstu nacionalismu a nesnášenlivosti v našem prostředí.    

Vánoce jsou za dveřmi. Milan (Milan Ondrík) se ze stavebních prací v Německu vrací zpět za svou rodinou. Na malé slovenské vesnici na něho čeká žena a tři děti. Klid, mír a pohoda sotva přežijí první večer. Místní policie začíná prověřovat sebevraždu mladého studenta. A podezření dopadá i na Milanova nejstaršího syna Adama (František Beleš).          

Marko Škop, původně dokumentarista (mj. Osadné), nyní scenárista a režisér hraných filmů (oceňované drama Eva Nová), se skrze minimalistickou kameru Jána Meliše neokázale noří do zvráceného mikrosvěta slovenské vesnice, v němž jako v pečlivě uzamčeném společenském skleníku bují xenofobie a nacionalismus. Idiotské stereotypy slaví triumf, mezilidské vztahy skřípou, lidé spolu nemluví nebo mluvit neumí. Řízené absentování soucitu a tolerance probíhá pod bedlivým dohledem místní fary, pod jejímiž křídly se také dost možná rodí a následně radikalizuje „dobrovolnická služba“ na obranu vesnice, státu a vlasti před čímkoliv nebezpečným a cizím (imigranti) či jednoduše absolutně nepřijatelným, tedy odporným (např. homosexualita). 
 
Nejde tu „jen“ o veškeré, hrozivě přesné a aktuální podobnosti s jakýmkoliv, ať už slovenským nebo českým, radikálním populismem (v politice či církvi) či agresivním náckovstvím, Nech je svetlo je také příběhem o znovunabytí vztahu otce a syna – o cestě k usmíření a sblížení se, které má ve výsledku jako jediné šanci rozbít (či alespoň narušit) výše zmíněné sklony ke společenské demenci.
 
Právě proto je vroucím jádrem filmu herecká dvojice Milan Ondrík a František Beleš. Ondrík jako muž, který sám prošel tragickou despotickou výchovou, aby sám později řešil komplikovaný vztah s vlastním synem a svým způsobem tak dospíval v silného a rozhodného, přesto ohleduplného otce. Na druhé straně Beleš – nejprve jako pubertální výrostek, který pod vlivem okolností a lobotomizujícího vesnického režimu hraje nepřístupného „vojáka“, aby se postupně vrátil zpět do své přirozené polohy a proměnil se v citlivého vnímavého jedince, který má jednoduše strach.

 
V obou případech se bavíme o decentním civilním herectví založeném na autentických emocích i mimořádných detailech (Ondríkův lehce nucený optimismus a směšný smích, Belešovo vnitřní tlumení agrese a strachu zároveň), které z postav činí skutečné křehké bytosti současnosti. Je pak naprosto pochopitelné, že dvě nejsilnější scény filmu se týkají právě kulminace vztahu mezi nimi – nejdřív sporu a kolize a následně dojemného, přesto zvláštně drsného usmíření. 

Nech je svetlo
je ve své stopáži 93 minut koncentrovaný intenzivní zážitek, po jehož skončení se můžete cítit vyčerpáni – stejně jako po jakékoliv podobně vypjaté zkušenosti z vlastního života. Závěrečná scéna filmu deziluzi prohlubuje, finální záběr v sobě ovšem nese jistou naději, soucit, něhu a soudržnost, kterou v příběhu hledají (a zoufale potřebují) všechny zmiňované postavy. Přes všechnu skličující atmosféru a zničující prožitek je to příslib pomyslného světla na konci dlouhého tunelu – jak pro jednotlivce, rodinu, tak pro celou společnost. Je to film s mimořádně silnou výpovědní hodnotou, dnes obzvlášť důležitý v evropském a koneckonců světovém kontextu. Bylo by skvělé pro nás pro všechny vzít si z něho alespoň nějaké poučení a zkusit jít dál. Třeba jinak a lépe.  

Snímek byl vybrán do hlavní soutěže na MFF Karlovy Vary, jeho slovenská premiéra se uskuteční 26. září 2019, česká 10. října 2019.