Brutální alegorie i přesný marketingový řez. Krátký film Denise Villeneuva fascinuje dodnes

Denis Villeneuve, jeden z nejrespektovanějších filmových šéfkuchařů současnosti (Sicario, Arrival, Blade Runner 2049, chystaná Duna) v roce 2008 natočil přísný dvanáctiminutový snímek Next Floor. Buňuelovskou specialitu dodnes provází pověst filmu, kvůli němuž se z diváků stávají vegetariáni. 

Nenápadný půvab buržoazie (jednadvacátého století)
Rozpadající se halou zní houslové sólo i kanibalistické bubny. Číšníci se soustředí na svých pozicích, na stole se válí zvířecí kostry vymírajících druhů, krvavé menu vzápětí doplňují další pochybné pokrmy. Luxusní hostina se zmítá v křeči šílenství, zrychlené pohyby hostů osvětluje opulentní lustr. To, co může z počátku vypadat jako obskurní gastronomický rituál se rázem mění ve zvrácenou noční můru ve jménu obžerství a materialistické nenasytnosti. Poslední večeře podezřelých dam a urputných pánů. Pouhých 11 minut a 34 vteřin stačí Villeneuovi k tomu, aby odvyprávěl vizuálně suverénní alegorii o vlastní tíze, díky níž se ze společenského vrcholu propadáme zpět do temných hlubin mezi poslední zbytky lidské důstojnosti. Ať už v námětu autorky a kurátorky Phoebe Greenberg budete spatřovat sociální komentář k nadměrné konzumaci masa nebo obecnější úvahu nad stavem naší příliš hrdé konzumní společnosti, Next Floor je konstrukčně dokonalým počinem, který by mohl být v klidu prezentován jako definice Villeneuvevy režijně-chirurgické přesnosti. Těch pár minut je nechutných, ale také naprosto úchvatných. Dobrou chuť. 
        

Kreativní demolice
Disharmonická óda na lidskou chamtivost získala 60 ocenění včetně toho pro nejlepší krátký film na festivalu v Cannes. Z brilantního zlověstného kraťasu se stal zasloužený festivalový a vzápětí internetový kult, opěvovaný obyčejnými smrtelníky i odbornou kritikou. Je ovšem důležité si uvědomit, že Next Floor vedle filmařské bravury znamenalo (a vlastně stále znamená) triumf v dimenzi virálního marketingu. Autorka námětu, zmiňovaná Phoebe Greenberg, totiž snímek od počátku pojímala jako filmovou archivaci vzpomínky na jednu důležitou mizející budovu na rohu Saint-Pierre Street v tzv. Starém Montrealu.

„Nápad na Next Floor ke mně přišel ve chvíli, kdy jsem přemýšlela o tom, jakým způsobem vzdát hold téhle nádherné budově. Její interiér jsme museli vybourat, abychom uvolnili místo pro nynější Phi Centrum, cílem proto bylo vytvořit filmové a svým způsobem dokumentární dílo, které by zachytilo prostory a výzdobu tak výjimečné budovy,“ přibližuje Greenberg, jež Next Floor umě využila i pro drtivý zásah celé komunikační strategie zmiňovaného kulturního Phi Centra v kanadském Montrealu, jehož je sama od počátku ředitelkou.

A tak to do sebe všechno zapadá. Světová premiéra snímku se uskutečňuje v roce 2008, v době, kdy je ohlášena i rekonstrukce (v podstatě kompletní vybourání původního interiéru v katastrofickém stavu) původní historické budovy Phi Centra. Transformace v moderní kulturní prostor je následně finalizována v průběhu let 2010 – 2012 s tím, že brány se otevírají 1. června 2012. Next Floor má už v té době za sebou dobyvatelskou krasojízdu s 200 festivaly na kontě, jeho nadčasový odkaz a obrazotvornost jsou navíc v Phi Centru stvrzeny hned v srpnu 2012 během výstavy nazvané A Decade of Next Floor.

Široká veřejnost, kritičky a kritici, všichni jsou spokojeni. Z budovy, která nejprve v roce 1861 vyhořela, aby se z ní následně v průběhu dekád stala manufaktura pro výrobu bot a klobouků či velkosklad nábytku, je znovu-otevřena v podobě progresivní multifunkční oázy propojující všechny druhy umění, od kinematografie přes výtvarné umění až po nová média a technologie s eklektickým programem šetrným vůči matce přírodě. A navíc s vlastním a celosvětově respektovaným krátkým filmem od režisérské extratřídy využívajícím svérázný charakter původních prostor. Konec příběhu. Dobrou noc.

OČ