Nolan chtěl Dunkirk točit bez scénáře. Těch 82 stran je ale strhující dokument

1 perex, 6 odstavců a 3 bonusy o tom, že survival thriller Dunkirk v režii Christophera Nolana bere dech už při čtení scénáře. Ten ale původně ani neměl vzniknout.    

   

„Dostal jsem se do bodu, kdy jsem plně chápal rozsah, dynamiku a historické pozadí, které měl film zobrazovat; celá událost byla ostatně geograficky velmi jasně a jednoduše rozvržena. Řekl jsem, že nechci psát scénář, protože jsem veškeré dění chtěl zkrátka ukázat – zinscenovat ho a rychle ho natočit. Emma (Emma Thomas, Nolanova manželka a producentka – pozn.má) se na mě ale podívala jako bych zešílel a rovnou mi řekla, že takhle to rozhodně nepůjde,“ svěřuje se s úsměvem Nolan během konverzace se svým bratrem Jonathanem.

Scénář k Dunkirku na doporučení své ženy nakonec tedy přeci jenom píše, dle svých slov „opravdu velmi, velmi rychle“, zhruba v době, kdy si ve své kreativní garáži detailně konstruuje všechny tři linie vyprávění. Možná právě proto je samotný scénář čtivem na jeden rychlý zátah, které se řítí střemhlav jako štuka útočící na francouzský přístav. Oproti filmovému výsledku ho decentně odlišuje jen důraz na větší množství mrtvých vojáků (několik scén na pláži nebo u vraku lodi v průlivu dle všeho původně měla být krvavějších či bohatších na těla bez života) nebo umístění vrcholné scény s příjezdem záchranných lodí do přístavu (dle scénáře ji Nolan skutečně směřoval k závěrečným minutám filmu, až ve střižně se na poslední chvíli rozhodl použít ji o něco dříve).

Drobnými perlami jsou pak např. momenty, kdy definitivně posledním záběrem filmu je ve scénáři hořící Spitfire (plameny postupně vyplňují celý obraz, vzápětí následuje rychlý cut to black – onen krátký záběr se založením novin ve vlaku svou pozici epilogu získal opět až ve střižně). Anebo kdy pilot Farrier po nádherném tichém přistání na pláži nejprve z křídla svého elegantního Spitfiru setře písek a teprve až poté vypálí světlici do kokpitu. Samozřejmě jde o miniaturní detail, který ovšem v rámci Farrierova charakteru nenápadně posiluje cit a osobní vztah vůči jeho letadlu. Ostatně, sám stejně tak zbožňuju způsob, jakým Nolan ve scénáři popisuje vůbec první scénu s letícími Spitfiry:

Během čtení scénáře vám také může docvaknout Nolanův soustředěný přístup k vyznění filmu jako vrcholného audiovizuálního prožitku z kategorie tzv. sensory cinema (něco jako „smyslové kino“ – sám Nolan pak hovoří doslova o „virtuální realitě bez brýlí“). Ať už jako čtenář nebo divák, okamžitě jste vhozeni do jádra dění a stejně jako ústřední postavy bezprostředně čelíte vyhroceným situacím, v nichž jde o čas, tedy o život. Výsledkem je až fyzický prožitek – stejný, jakého se podařilo docílit např. v Gravitaci či posledním Mad Maxovi.

Nolan se navíc nikde netají tím, že od začátku usiloval o maximální využití prostředků, které jsou filmovému médiu vlastní od jeho němých prapočátků. V Dunkirku se tak mluví velmi sporadicky, vše je vyprávěno a vysvětlováno čistě vizuálně, iluze nekonečně rostoucího napětí je soustředěně budována skrze Zimmerův rafinovaný soundtrack a zvukové efekty. V tomhle ohledu jde bez debat Nolanův režijně nejsuverénnější, totiž vizuálně nejsoustředěnější film.

Na závěr chci jen doporučit 2 velmi krátká videa, která doplňují veškeré mé hlášky o Dunkirku jako o krystalicky čistém audiovizuálním díle, jež vzdává hold Hitchcockově umění strachu, žánru thrilleru a filmovému řemeslu jako takovému. Od jeho překrásné tradice přes vykreslování emocí až po sílu jednoduše vyprávět mocné příběhy čistě obrazem, s minimálním užitím mluveného či psaného slova.

První vzniklo díky uskupení Like Stories of Old a na ploše 8 minut dokazuje, že Dunkirk by skutečně mohl fungovat i jako němý diamant s doprovodnou hudbou.

Druhé je z dílny Voxu a přibližuje způsob, jakým Nolan & Zimmer opakovaně využívají tzv. Shepardův tón (postupné vrstvení zvukových vln) k vytvoření dokonalé iluze neustále rostoucího napětí.     


O smyslu a poselství Nolanova Dunkirku jsem psal ještě pro magazín RedWay. Celý článek s názvem Intimní peklo Christophera Nolana najdete tady na stránkách 20 – 21. Díky za pozornost.