1944: Vylodění v Normandii znovu ožívá v původních barvách

Rozhodli jsme se vzdát poctu všem účastníkům Dne D. Krátké video a doprovodné fotoalbum shrnují dechberoucí černobílé i nově kolorované fotografie z června 1944. Rozhodující událost II. světové války se ke svým přirozeným barvám vrací po dlouhých 75 letech.   

Nalodit se společně se stovkami tisíc dalších. Prorážet vlny ve vyloďovacím kontejneru, trpět mořskou nemocí a neustále zvracet. Potlačovat nervozitu a třas, nevnímat dusno a vyčerpání. Snažit se přemýšlet o krásných věcech. Usmívat se, bavit se. A pak se nechat zasypat sprchou kulek. Rychle vyrazit a skočit do vln. Hrnout se k pláží, najít úkryt. Neutopit se, nenechat se zastřelit. Přežít.  

Tenhle nápad jsem nosil v hlavě už delší dobu. Subjektivně zvolit několik mimořádných fotografií spjatých s invazí spojeneckých vojsk na plážích v Normandii v červnu 1944…a něco s nimi podniknout. Dát jim prostor, hudební podkres, nechat je vyniknout,  mocně působit zas a znovu na mě samotného, na mé přátelé, na kohokoliv, kdo má zájem o historii a konflikty a události, které měnily svět.

Naprosto klíčovou inspirací mi byl dokumentární film režiséra Petera Jacksona s názvem They Shall Not Grow Old (v češtině Nikdy nezestárnou). Tvůrce filmové trilogie Pán prstenů nebo úchvatného remaku King Konga se rozhodl zavzpomínat na svého dědečka sloužícího v první světové tak, že se svým týmem oprášil víc než sto let staré záběry ze zákopové války, opatřil je barvou a zvukem a přidal k tomu výběr z tisíců hodin audionahrávek z rozhovorů s veterány. Výsledkem se stal triumf v oblasti moderních technologií a způsobu, jakým dnes lze nahlížet na (ne)dávnou historii. Velmi důležitý počin, který oživuje vzpomínky a nenásilně stvrzuje poselství o tom, že některé věci prostě nesmíme opakovat.

Nedělám si iluze, že by náš skromný dvouminutový kraťas 1944 (včetně doprovodného fotoalba s nepoužitými fotografiemi), který jsme spáchali společně s Markem Čermákem, měl sílu a dopad Jacksonova, obsahově a řemeslně brilantního kolosu. Naší ambicí bylo spíš dále rozšířit jeho odkaz, kráčet po svých v jeho stopách a kreativně upozornit na fakt, že naše nečernobílá historie stále skýtá strašně moc nadčasových překvapení. Chtěli jsme se na největší invazi našich dějin podívat trochu jinak, s určitou melancholií, zároveň fascinováni znovuobjevenými barvami, díky nimž nám i vám ústřední protagonisté ožívají před očima. Najednou nejste ve společnosti starých zapomenutých duchů ze starých fotek, ale zranitelných a citlivých lidí z masa, krve a kostí. Ve společnosti usměvavých, mladších i starších chlapců a chlapů směřujících vstříc válečnému peklu.    

Nevím, všechny tyhle řeči musíte posoudit sami, ale osobně věřím tomu, že oba drobné výstupy přes veškerou svou zkratkovitost a stručnost v sobě mají jakousi uklidňující něhu a upřímnou snahu spatřit naši válečnou minulost v její přirozenosti a opravdovosti. Některé věci opakovat nesmíme a snad ani nechceme, ale to video i album si prohlédněte v klidu a pozorně. Je to svým způsobem velmi zvláštní, smutný i pozitivní zážitek. Jsem přesvědčený o tom, že vás obohatí stejně jako mě.    

Díky za vaši pozornost.
Ondřej Čížek              

P.S.: Samotné fotografie pocházejí od Getty Images, obarvením některých snímků proslula výtečná Marina Amaral, jedním z nich také Jared Enos. Hudební podkres videa, úvodní část skladby End Titles od Hanse Zimmera, jsme si zase vypůjčili ze soundtracku k filmu Dunkirk (r. Christopher Nolan, 2017). Klobouky dolů před prací všech zmiňovaných.