Umění terroru: Jak vznikal seriál The Terror a proč je to masterpiece

O podstatě a zrodu brilantního historického horroru z produkce Ridleyho Scotta, který pohlcuje jako dlouhá noční můra. Založeno na skutečném příběhu vědecké polární expedice sira Johna Franklina, která se v druhé polovině 19. století navždy ztratila v srdci kanadské Arktidy.  

„Ten příběh se odehrál na začátku minulého století a nutí člověka uvažovat, co se od té doby změnilo. Dnes je například cestou na Mount Everest takřka dopravní zácpa a okolí pokrývají mrtvá těla a odpadky. Kam jsme se tedy za těch sto let vlastně posunuli?“ 
– Ridley Scott, výkonný producent minisérie The Terror, pro Hospodářské noviny. Jeho otec se živil jako námořní kapitán.

„Tell those who come after us not to stay. The ships are gone. There is no way through. No passage. Tell them we are gone. Dead…and gone.“ 
– Francis Crozier, kapitán lodi Terror v letech 1841 – 1848, jejíž vrak byl objeven na dně Zálivu královny Maud v září 2014, 166 let od ztracení výpravy. 

Smrt Ve službách jejího veličenstva
Prostorem a krajinou se nesou minimalistické tóny. Piano hraje labutí píseň z jezera, které už navždy zamrzlo. Z temnoty vystupují siluety ustaraných kapitánů královského námořnictva, klíčových mužů ztracené polární výpravy z 19. století. Vrásčitá kůže praská, jejich tváře se rozpadají, neúprosný proud času je čím dál silnější, v prach se mění i hrozivě vyjevené lebky. Majestátní sesterské lodě Terror a Erebus zůstávají uvízlé v nedozírné ledové pláni, ostré hroty ledovců se derou na povrch, oba koráby se prudce naklání, krajina se mění v nedobytné bílé království ledovcových skal, z něhož není úniku. Životy bude brát mučivě pomalu.  

Ústřední znělka historického horroru Terror v hutné zkratce vystihuje charakter a atmosféru 10dílného příběhu o možném osudu prokleté výpravy hrdého průzkumníka, sira Johna Franklina. Veleváženost a sebevědomí královské odysey je drcena na prach, který prudký mrazivý vítr roznáší po nekonečných hrubých pláních Ostrovu krále Viléma. Přesto, že Terror coby televizní adaptace stejnojmenného knižního opusu Dana Simmonse do velké polární tragédie vplétá horrorovou linii spjatou s prastarou eskymáckou mytologií, projekt v první řadě sugestivně dokumentuje pozvolný nechutný rozklad britské monarchie uprostřed surové a nedotknutelné přírody. Cíle expedice jsou velkorysé až revoluční, hierarchie pevná, stejně jako tradice a morálka všech stěžejních objevitelů ve službách královny Viktorie. Jakmile ale obě plavidla definitivně zamrznou u kanadského souostroví, situace se začíná radikálně měnit. Mráz je surovější, dalekohledy přimrzají k očním víčkům, posádka je nervóznější, kapitáni bezradnější, těla jsou čím dál víc sycena olovem z tlejícího masa z vadných konzerv. Sílící zoufalství vede k šílenství, jemuž propadají jedinci a následně celé skupiny. Obě lodi se nadále naklání, přestávají být obyvatelné a přísnou i překrásnou krajinu křižuje Tuunbaq, buď velký lední medvěd anebo trýzněná duše zemřelého člověka, který členy posádky neloví kvůli hladu nebo zábavě, ale kvůli pomstě a nutnosti, vlastní podstatě a smyslu existence.

Působí tak jako zosobnění hněvu přírody, díky čemuž Terror zejména ve své druhé polovině proplouvá z oblasti psychologického survival thrilleru do nechráněných vod environmentálního horroru, který má sílu a důvod promlouvat k dnešku. V čele výsostné vědecké výpravy sice stojí řada ostřílených průzkumníků a mořeplavců, kteří mají k dispozici bývalé válečné lodě a pokročilé vědecké vybavení, svůj souboj s neúprosným arktickým ekosystémem ovšem prohrávají rychle, drasticky, na plné čáře.

Na mysl se dere drobná analogie s výrokem režiséra Jamese Camerona, který se pro National Geographic rozpovídal o významu tragédie jménem Titanic, která se uskutečnila v dubnu 1912. „Katastrofa s Titanicem byla jako prasknutí bubliny. V první polovině 20. století převládal pocit vrchovatě naplněného štěstí. Najednou tu byly výtahy, automobily, letadla, bezdrátové rádio, vše vypadalo naprosto úžasně a nekonečná spirála zázraků stoupala výš a výš. Jenže pak se zřítila,“ popisuje Cameron nečekanou zkázu přepychového parníku, který měl ve své době být vlajkovou lodí bohatství, technologického přepychu, budoucnosti samotné.

Se zmizením Franklinových mužů to sedmašedesát let před Titanicem bylo podobné. Expedice byla ještě před vyplutím 19. května 1845 odsouzena k úspěchu, čelní představitelé Britského královského námořnictva předpokládali snadné dosažení historického cíle – lodě Erebus a Terror měly jako první objevit proslulý Severozápadní průjezd, vysněnou cestu z Atlantského do Tichého oceánu, víc než stovka mužů na palubách měla stanout na úsvitu velké ekonomické renesance Spojeného království.

Místo toho všichni umírají. Roli teroru mýtického monstra ve skutečnosti plní kurděje, zápaly plic, zástavy srdcí, otravy olovem i totální vyčerpání vedoucí k fyzickým kolapsům, skličujícím depresím, pohlcujícím paranoidním stavům a nakonec i pojídání mrtvol vlastních přátel a kolegů. Sláva a budoucnost britského impéria zůstává pohřbena v ledovém srdci kanadské arktidy na dlouhých 166 let. Paradoxem dnešní doby zůstává fakt, že nebýt globálního oteplování, zachované vraky obou legend by zůstaly ztraceny už navždy. 


Making of The Terror
Terror vzniká během 6,5 měsíců natáčení ve filmových studiích v Budapešti (- 15°C) a následně v odlehlých končinách chorvatského ostrovu Pag (30°C), jehož prostředí paradoxně velmi přesně simuluje arktickou pustinu. Jako hlavní historický poradce se na place pohybuje Dr. Matthew Betts z kanadského Muzea historie, který dbá na přesnost dobového designu včetně podoby klíčové lodi seriálu.

„Terror a Erebus byla neuvěřitelná plavidla s obrovskou historií, stejně komplexní jako jiné postavy seriálu. Bylo pro nás takřka nemožné si ty lodě představit, proto jsme se rozhodli, že jednu z nich – Terror – od základů znovu postavíme. Ta loď je stejně ikonická jako Titanic a vy si zkrátka nemůžete dovolit, aby Titanic ve filmu vypadal jako závodní člun,“ říká pro IndieWire Betts, který na základě vědecky přesných nákresů celých 5 let stavěl detailně propracovaný model HMS (Her Majesty’s Ship) Terror, lodi kapitána Francise Croziera.

Právě Bettsův model o rozměrech 1:48 následně dopomáhá k vybudování obří repliky přední poloviny lodi v prostorách maďarského Stern Film Studia. Tvůrci pod vedením production designera Jonathana McKinstry operují ve dvou oddělených soundstages – v první staví repliku pro scény na palubě lodě, ve druhé zase vzniká podpalubí, zejména pro scény v jídelně, lékařské komoře nebo kapitánské kajutě. 

„Neměli jsme prostor, čas ani peníze, abychom postavili obě lodi, proto jsme vybudovali jedinou, kterou jsme následně dle potřeby stylizovali jako Terror i jako Erebus. Jednoduše jsme museli měnit úhly záběrů, uniformy, schody do podpalubí a celou řadu dalších detailů,“ vysvětluje McKinstry, který během stavby korábu krom Bettsových vědomostí čerpal také z víc než sto let starých originálních nákresů z Britského námořního muzea. 

Repliku zamrzlé lodi i oddělené podpalubí podporují ocelové plošiny umožňující libovolné naklánění kolosu vpravo nebo vlevo (dle výběru lodi a zasazení v příběhu). Živoucí součástí scénografie jsou také nedobytné ledovcové hradby, které jsou množeny digitálně, jejich základ ovšem spočívá v poctivém řemeslném výrobku – velké ledové kusy jsou totiž kulisami ze styrofoamu (tepelné izolační desky, které se často používají při výstavbě konstrukcí v extrémních mrazech), jež se během natáčení dle potřeby přeskupují za pomoci pojízdných ocelových platforem. Všudypřítomný sníh (na place ho údajně bylo víc než 200 tun) zase vzniká kombinací různých chemikálií s těžšími solemi, které mu dodávají autentický vzhled a křupavost.         

Přes veškeré manuální vypětí a fyzičnost je Terror především jedním z dalších kreativních triumfů v tvorbě koncentrovaného CGI. Zelené pozadí sehrává při natáčení ve studiu zásadní roli, pachatelem úchvatné vizuální identity série jsou ostatně technologie, díky nimž vznikalo autentické prostředí Marsu ve Scottově hitu The Martian.

Základem specifické atmosféry je mix syrovosti plynoucí z až dokumentárního zachycení fakticky podloženého života a smrti expedice v ostrém či jemnějším kontrastu s digitální patinou extrémního ledového světa obývaného požírači unavených duší. Tvůrce seriálu, producent a scenárista David Kajganich v rozhovoru pro Indie Wire přirovnává své pojetí Franklinovy expedice k objevitelským letům do vesmíru. 

„Věděli jsme, že konkrétní ledový svět znovu nevytvoříme dokonale přesně. Přistupovali jsme k tomu téměř jako k sci-fi příběhu, který se svým způsobem odehrává na zvláštní planetě. A jednotlivé postavy jsou trochu jako astronauti,“ přibližuje Kajganich a vystihuje tak i jedny z předních inspiračních zdrojů série – ať už jde Scottova Aliena (1979) nebo Carpenterovu The Thing (1982).

Terror se s oběma diamanty sci-fi horroru může sebevědomě měřit v budování strachu, napětí a klaustrofobie, především ale v konstruování brutálního fyzického střetu s něčím, co přesahuje dosavadní lidskou zkušenost a chápání.  

TUUNBAQ SPOILER
Následující odstavce se týkají identity a tajemství (pravděpodobně) nadpřirozené postavy série. Čtěte pouze na vlastní nebezpečí.

Tuunbaq – spirituální bytost s tělem obřího ledního medvěda a polidštěnou hlavou, do jejíž fyzické schránky se vtělí duše nešťastně zabitého Eskymáka. Mohutný bílý mutant se poprvé celistvěji odhaluje v páté epizodě série a je zajímavé sledovat, jakým způsobem si divák ke stvoření buduje vztah. Jako zhmotněný duch neprávem zabitého člověka získává v průběhu děje status důležité postavy, která přes veškerou bestialitu vzbuzuje mnohdy spíše lítost. V očích jakoby se mu zrcadlil smutek a v jeho řevu odrážel lidský nářek. Tuunbaqa najednou nemusíte vnímat jako brutálního trhače lidských těl, ale spíš jako nešťastnou bytost, zosobnění kruté i zranitelné přírody na pomezí dvou světů, která razí vstříc smrti a zatracení stejně odhodlaně jako čím dál zoufalejší výprava.           

„Nechtěli jsme, aby Tuunbaq publikum děsil k smrti. Hodně jsme dbali na to, aby vypadal lidsky. Není nesmrtelný, je zranitelný stejně jako kterákoliv jiná z postav, mezi ním a osudem posádky můžete sledovat určitou paralelu. Muži během příběhu trpí zraněními a nemocemi, hladoví nebo mrznou, každý si prochází osobním terorem a to samé platí i pro naše stvoření. Posádka na něho opakovaně útočí, ošklivě ho popálí, snaží se ho zabít – myslím, že na konci série s ním můžete docela soucítit,“ říká Frank Petzold, vedoucí oddělení speciálních efektů. 

On a jeho tým Tuunbaqa animovali na základě kresleného návrhu Nevilla Page, autora designu celé řady filmových potvor od Cloverfieldu přes Avatar až po poslední televizní Star Trek. Jakmile podobu monstra schválili vrchní kreativci série, na řadu přišel „překlad kresby do řeči počítačů.“   

„Ve chvíli, kdy máte k dispozici takové stvoření, musíte začít přemýšlet, kdo nebo co je doopravdy zač, jaký má charakter. Pokud to s ním myslíte vážně, nemůžete se na něho koukat jen jako na stroj. Musíte mu dát jméno, mluvit o něm a dostat se k němu,“ přibližuje Petzold.   

Sympatie si k ústřední (ne)pozemské bytosti během práce na seriálu nevybudovali jen animátoři. Jak ostatně pro pop-kulturní server IGN s úsměvem dodává výkonná producentka a spoluscenáristka Soo Hugh: „Při natáčení jsme zavedli jeden vtip: Pokud máte v našem seriálu dřív nebo později zemřít, raději si přejte, aby vás dostal Tuunbaq. Jakákoliv jiná metoda je totiž mnohem děsivější.“    


Duchové ledu 
Fakta o výpravě Johna Franklina, která zamrzla v čase

Naprosto zásadní čtení o celé výpravě, které rozklíčovává veškerá podstatná tajemství, napsal pro Technet.cz  Radek Svítil. Z jeho skvělého vrstevnatého textu vychází i tento odstavec, jenž velmi stručně shrnuje osud expedice, dnes už pevnou součást světové historie i pop-kultury.

Píše se 19. května 1848. Sir John Franklin a jeho 134 mužů se Ve službách jejího veličenstva vydávají z anglického přístavu Greenhithe do jádra Kanadského arktického souostroví vstříc svému největšímu objevu – totiž Severozápadní námořní cesty, jež propojuje Atlantský oceán s Tichým podél břehů Severní Ameriky. Geografické cíle expedice podporují výzkum zemského magnetismu včetně pozorování mořských živočichů a prostředí na biologické úrovni. Z počátku se předpokládá, že vědecká výprava dosáhne úspěchu velmi snadno a rychle, nahrává tomu odhodlání a sebevědomí posádky i obě klíčové lodě expedice – Terror a Erebus. Mají za sebou mimořádně bohatou historii včetně náročných polárních plaveb i válečných bojů, obě plachetnice jsou navíc zcela nově podpořeny lodním šroubem i výkonným parním strojem. Výprava je naposledy spatřena v červenci 1845 v Baffinově zátoce. Za záchranu svého manžela až do své smrti intenzivně bojuje nezlomná Jane Franklin. Osobně financuje 6 záchranných výprav v letech 1850 – 1875 a veřejný zájem o ztracené námořníky burcuje i spisovatel Charles Dickens. Bezhlavé kostry několika Franklinových mužů nesoucích známky kanibalismu jsou nakonec objeveny v květnu 1859, čtrnáct let od zmizení. Nalezené důkazy i eskymácká svědectví postupně směřují k tomu, že posádky zamrznutých lodí se v zoufalé a nekoordinované pouti za záchranou pravděpodobně rozdělily a smysl nekonečného mrazivého labyrintu našly až v podobě pomalé smrti a rozkladu. Vodní hroby legendami opředených plavidel Terror a Erebus objevují podmořští archeologové až v září 2014, přesně 166 let od ztracení výpravy. Jak zpětně popisuje vědec Marc-Andre Bernier, jeden z objevitelů vraků: „Brečel jsem. Všichni jsme brečeli.“


Původní návrhy production designera Johna McKinstry

Promo materiály série


Perla na závěr: V době, kdy si seriál ještě hájilo HBO, měl o režii vážný zájem David Fincher.