Velká bílá nádhera. (Rozhovor se Stevem Lichtagem)

Rozhovor s dokumentaristou Stevem Lichtagem. O setkání s Velkým bílým žralokem, které vám od základů změní život. O vlivu Stevena Spielberga nebo o návštěvě posledních tradičních velrybářů v Indonésii. A nakonec také o tom, zda přežijeme my anebo žraloci.         

Sledujete poklidný statický záběr z mořského dna. Není to hluboko, jen pár metrů. Zneklidněnou vodní hladinu proráží sluneční paprsky, pod vámi se zmítá říše zelených chaluh. Voda je kalná, viditelnost tristní, připadáte si jako v kůži slabozrakého, který si právě sundal brýle. Pak to přijde. Nejprve jde o letmý záblesk. Voda se zčeří, vln začne přibývat, prostředí je bouřlivější. Podivná bílošedá skvrna chytá jasnější obrysy. Jde po vás. Dojde vám, že jste v nesprávném čase na nesprávném místě. Velký bílý žralok se ve vší své vznešenosti a dynamické kráse žene vstříc vašemu objektivu. Nic ho nemůže zastavit. Působí jako neřízené torpédo, které stvořila sama příroda. Jako nezastavitelný majestátní kolos vrazí do vaší kamery. Těsně předtím, než nastane zatmívačka, na několik málo vteřin spatříte temné černé oči a ozubenou tlamu. Otevře a prudce sklapne.    

Nejsou to Čelisti, ale (ne)dokonalá realita. Úvod k dokumentu Carcharias – Velký bílý, který se už v roce 2001 stává kousavou legendou svého žánru. V té době je mi 13 let a táta mi tenhle klenot kupuje na poctivé VHSce. Tím to všechno začíná. Zájem o žraloky mě nepouští, naopak přirozeně roste. Jedním z cílů je setkat se s tvůrcem filmu, česko-americkým režisérem Stevem Lichtagem, který se skutečně jako první dokumentarista na světě pouští za Velkým bílým bez ochranné klece.  

Konečně se potkáváme během filmového festivalu Academia Film Olomouc, kde s kolegyní a kamarádkou Nikol Láryšovou společně koordinujeme programovou sekci o žralocích, a kde právě Lichtag přebírá Cenu za osobní přínos popularizaci vědy. Od začátku je jasné, že středobodem našeho společného hovoru budou zkušenosti s Velkým bílým žralokem, jedním z nejkrásnějších tvorů na Zemi. 

O Velkém bílém jste natočil dokumenty Carcharias – Velký bílý (2001) a Mýtus jménem žralok (2006), teď se ho chystáte obsadit i do svého prvního hraného celovečeráku Shark Odyssey 3D. Co vás na téhle parybě tolik fascinuje, že se k ní nestále vracíte?   
V mnoha ohledech je to opravdový král moří a oceánů, predátor, který je navíc opředen strašnou spoustou záhad, mýtů i úplných lží a blábolů. Jakkoliv se světoví mořští biologové snaží sebevíc , dodnes se nikomu nepodařilo zaznamenat, jakým způsobem probíhá jeho páření, natož jak a kde se samice uchylují k porodu. Stále s jistotou nevíme, zda a jak velcí bílí fungují ve vlastních sociálních skupinách, jak konkrétně spolu komunikují, soupeří anebo zda a proč se vracejí na svá oblíbená místa. Je svým způsobem krásné pozorovat neustálý boj uvnitř akademické komunity, kdy každý tvrdí něco jiného a ve výsledku se všichni shodují jen v tom, jak málo toho o velkých bílých víme.  

Vy sám se do té vědecké komunity řadíte?
Vůbec ne, nepatřím tam, jsem stále jenom dobrodruh, potápěč a filmař, proto mě také tolik láká tajemno a nebezpečí, které si všichni s Velkým bílým už dlouho spojujeme. Přiznám se, že v době, kdy jsme točili první dokument Carcharias – Velký bílý, i já sem měl mnoho špatných snů o tom, jak jsem polovinou těla uvíznutý v jeho tlamě, cloumá se mnou a trhá mě na dva kusy. Do té doby se k němu nikdo neodvážil přiblížit bez ochranné klece, byli jsme skutečně první. Hnala nás přirozená lidská touha objevit něco neobjeveného, vstoupit do toho strašidelného prostoru v hlubinách a tváří v tvář se setkat s tím podivným nebezpečím, o kterém všichni jen a jen mluví. Je to něco jako když lidé mají strach chodit pro brambory do sklepa, ale nakonec tam stejně pořád chodí. Musíte se k němu potopit, protože prostě musíte, nejde tomu odolat. 

V roce 1971 nejprve diváky strašil amatérský dokument Blue Water, White Death, který vůbec poprvé natočil Velkého bílého na kameru, v létě 1975 pak kina rozdrtily Spielbergovy Čelisti, ve skutečnosti adaptace bestselleru spisovatele Petera Benchleyho. Oba snímky přitom svou hlavní hvězdu vyobrazují jako neuchopitelné lidožravé monstrum. Myslíte, že se takový obraz podařilo po desítkách let konečně změnit a přiblížit realitě?   
Benchley ani Spielberg neměli sebemenší tušení, co svým filmem způsobí, myslím, že vystrašili lidstvo na mnoho generací dopředu. Mýtus o absolutním zabijákovi jsme za ty roky úspěšně bourali díky dokumentům, fotografiím nebo knihám, na druhou stranu je třeba si uvědomit, že nám vyrůstají nové generace, které se jednou za čas na Čelisti podívají a Velký bílý se tak pro ně automaticky znovu stane postrachem. Samozřejmě tomu vůbec nepomáhají občasné příhody z Jižní Afriky nebo Austrálie, kdy žralok někoho omylem sejme a hlavním viníkem je automaticky hned Velký bílý. Je to nejbližší příbuzný prehistorického Megalodona, největšího žraloka všech dob, a nálepky největšího a nejnebezpečnějšího gaunera oceánů s největší zubatou tlamou se hold jen tak nezbaví. Nejspíš už nikdy.    

Už při natáčení Carchariase jste spolupracoval s potápěčem Andre Hartmanem, pravděpodobně jediným člověkem na Zemi, který se s Velkými bílými potápí jako by byl jedním z nich, součást smečky. Jak jste se vy dva dali dohromady?
Když jsem si tehdy načrtl základní myšlenku příběhu o interakci člověka s Velkým bílým žralokem, hledal jsem nějakou atraktivní dějovou linku, která by to celé protínala a držela pohromadě. Andre Hartman se tak stal absolutně klíčovou osobností pro celé natáčení. Jihoafričan a bývalý harpunář, který celý život strávil v místě s největším výskytem Velkých bílých, v podstatě uprostřed žraločí kuchyně s hromadou lachtanů. Žralok mu při jednom setkání překousl harpunu, Andre mu ji vyrval z tlamy a naštěstí celý incident tenkrát přežil. Narazili jsme na sebe náhodou při mé obhlídce lokací. Seděl jsem v baru a on úplnou náhodou seděl vedle mě. Do té doby jsem o něm slyšel jako o chlupatém kudrnatém exotovi, co zásadně chodí naboso a svůj volný čas tráví ve společnosti svého syna nebo Velkých bílých žraloků. On o mě zase slyšel výhradně jako o bláznivém Čechovi, který si myslí, že to s takovým žralokem bude hračka. Podívali jsme se na sebe a hned nám to oběma bylo jasné. Bez něho bych ten film nikdy nenatočil, nemělo by to vůbec smysl.

Jaké to je natáčet s tak nebezpečnou krásou pod vodou? Co se člověku honí hlavou?
Jsou to extrémní situace, každá vteřina se počítá. Ve chvíli, kdy jste na lodi unavení a bezradní a ona se najednou objeví, čas plyne úplně jinak, atmosféru můžete krájet. Jsou to neuvěřitelné okamžiky nabité adrenalinem. Jen si představte, jak vstupujete do studené vody a to obrovské monstrum na vás okamžitě začne najíždět. Jedinou vaší obranou jsou v tu chvíli kamery, točíte s nimi, bráníte se jimi. Měli jsme tehdy velké štěstí, že nás nečekaně nesejmul, to už bychom si tady ostatně ani nepovídali. Za sebemenší chybu při natáčení s Velkým bílým mimo ochrannou klec platíte životem nebo ošklivým zraněním, k tomu není co dodávat.

Museli jste ponory hodně probírat dopředu?
Vždy jsme předem rozebírali určité schéma, jak kdo bude koho krýt a jakým způsobem budeme spojeni s hlídači, kteří budou nahoře na lodi. Měli černé sluneční brýle, dobře viděli na vodu a velmi pečlivě nás hlídali a kryli, upozorňovali nás třeba ve smyslu „pozor, přijíždí zprava z pěti hodin“. Říkali jsme jim kukačky.     

V roce 2010 jste natočil dokument Poslední lovci o domorodých velrybářích z ostrova Lembata v Indonésii. Ukazujete v něm život jedné z posledních tradičních komunit, jejíž pradávná tradice se pomalu, ale jistě rozpadá pod cíleným tlakem západní civilizace. Je to smutný příběh na pomezí Melvillovy Bílé velryby a surové reality 21. století. Jak je na tom lovecká vesnice dnes, po osmi letech?
Přiznám se, že se na ně dnes už skoro bojím zeptat. Mí kolegové, kteří situaci na Lembatě mapují i dnes, tvrdí, že původní řemeslo lovců harpunářů umírá, další generace už zkrátka nezajímá. Na ostrově už navíc zavedli elektřinu, v domácnostech mají televize, postavily se nové silnice, všechno se proměnilo. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem ten ostrov zažil ještě tak syrový, přesně takový, jaký jsem si ho vysnil. Ještě těch osm let dozadu tam neměli ani peníze, všechno se vyměňovalo na trzích, části ulovených vorvaňů nabízeli výměnou za jiné potřebné věci nebo potraviny. Kultura západní civilizace s sebou na Lembatu přinesla peníze a turismus. Tradice šly stranou, cizinci začali domorodcům vysvětlovat, že by na svých starých lodích neměli nesmyslně pádlovat, ale měli by si přece pořídit motory. Ze začátku vidíte to obrovské nadšení, pak se ale všechno mění jen k horšímu. Lovci zjistí, že motory se musí udržovat tím, že do nich musí kupovat drahý benzín a olej. V drtivé většině případů to dopadne tak, že vzácnou vorvaní slonovinu vymění za potřebné zdroje energie a motor nakonec vydrží sotva jednu sezónu. Pokud tam ještě nějaká generace tradičních lovců přežívá, je to bezpochyby ta definitivně poslední.  

V dokumentu působí Lembata a počínaní lovců jako neuvěřitelný příběh z jiného světa, obzvlášť v dnešní době, kdy je brutální vybíjení velryb a žraloků z absurdních důvodů na denním pořádku. Jak se v tomhle ohledu stavíte k aktivitám nevládních organizací jako jsou např. Sea Shepherd?
Nesmírně si vážím jejich zakladatele Paula Watsona, smekám před ním za to, jak silnou flotilu lodí postavil a kolik odvážných lidí spojil a namotivoval pro svůj cíl. Výsledky jejich boje ovlivňuje fakt, že stojí mimo zákon. Globální politická vůle jim bohužel příliš nakloněná není a Sea Shepherd tak vedou boj prakticky na všech frontách, ať už je to Japonsko, Island nebo Rusko. Hrozně moc jim přeju, aby jejich snaha byla vyslyšena, protože v ní už snad zašli za hranici lidských možností. Jsou to opravdoví frajeři, kteří při nejmenším zviditelnili a upozornili na několik klíčových globálních problémů.  

Aktuálně připravujete zmiňovaný žraločí projekt Shark Odyssey 3D, kde bude jednou z hlavních hvězd opět Velký bílý. Když přípravy i samotné natáčení srovnáte se zkušeností před 17lety, co všechno se od té doby změnilo?
Kvůli natáčení Shark Odyssey se chceme znovu vrátit do Jižní Afriky, ale vybíráme trochu jiné lokace. Z míst, kde jsme točili Carchariase a Mýtus se staly vysoce komerční stanice, kde máte 12 operátorů, kteří vám vyvezou 200 turistů na volné moře a nachystají klece pro 7 lidí. A postupně do nich všechny naženou. Před sedmnácti lety jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, dnes už je tady prakticky všechno zakázané. Natáčení s Velkým bílým bez klece vám úřady prakticky vůbec nepovolí, protože jakmile by se někomu něco stalo, ohrozí to obrovský byznys, který vynáší stovky milionů ročně. A to si samozřejmě nikdo nemůže dovolit ani riskovat. Turisti přinášejí peníze, byznys roste a omezení jsou čím dál striktnější.         

Z Velkého bílého se stala oběť eko-turismu, ale neznamená to pro něho nakonec určitý druh ochrany? Přeci jenom je to hlavní hvězda velké přírodní show, která vydělává obrovské peníze… 
Máte pravdu, ale jenom částečně. Velcí bílí žraloci neustále emigrují, překonávají obrovské vzdálenosti a v momentě, kdy se objeví v nechráněných vodách, okamžitě se z toho stává velký poprask a prostor dostávají pytláci. Loví je jako svou největší trofej a vyřezávají z nich čelisti, které mají hodnotu víc než 100 000 dolarů, což v Africe znamená peníze na celý život. Navíc, Velkých bílých rozhodně nepřibývá, z globálního hlediska se teď můžeme bavit o pouhých stovkách jedinců na naší planetě.

Myslíte si, že se dožijeme momentu, kdy nám média oznámí, že Velký bílý žralok už je definitivně minulostí?
Je to jen otázka času. Buď se toho dožijeme my nebo naše děti.

Tohle je hodně depresivní závěr rozhovoru, že?
Tak jinak (smích). Musíte to brát tak, že my jako lidská rasa jsme na Zemi pouze dočasně. Žraloci jsou natolik dokonalí tvorové, že příroda se o ně postará sama, pravděpodobně se uchýlí do míst, kam se za nimi jednoduše nedostaneme. Budoucnost vypadá tak, že lidská rasa nebude, ale žraloci zůstanou. A lepší závěr si teď skutečně nevymyslíme.

Interview vyšlo v magazínu RedWay v květnu 2018 (str. 36 – 41).
Foto: Jan Andreáš & Jan Hromádko / Video: Vít Hradil