mid90s + Non‘ Official = zběsilost v srdci krasojízdy

Několik vět o něžném filmovém debutu Jonaha Hilla + o novém skateboardingovém videu Non’ Official, které valí jako radikální audiovizuální smršť. 

Během březnové premiéry Non’ Official jsem ještě netušil, nakolik se mi tenhle zážitek propojí s jiným, filmovým. Jmenuje se mid90s a režíroval ho Jonah Hill. Ano, přesně ten. Výborný herec (např. The Wolf of Wall Street), který shodil dost kilo a po odborných konzultacích s Martinem Scorsesem se vydal za cílem stát se výraznou osobností indie filmu. A je na dobré cestě. mid90s je velmi přirozeně a citlivě natočený flashback do časů dospívání v půli 90. let 20. století pod křídly svobodné skateboardingové party. Vtipná, melancholická a formálně dotažená vzpomínka na to, co jsme všichni nějakým způsobem prožili, aniž bychom museli vyrůstat na americkém předměstí a jezdit na skejtu. Sociální drama samplující teenage komedii. Mimořádný cit pro autenticitu a pro výběr hereček a herců, naprosto nenásilné stvrzení faktu, že v jednoduchosti skutečně mnohdy spočívá ta největší krása. Padnoucí claimy bych mohl vymýšlet ještě dlouho, všechny oslí mosty světa teď ale vedou směrem k Non’ Official.

Tam, kde Hillův vyvážený debut končí (tedy představením prvního skate-home-videa ústřední smečky), Non’ Official jakoby začínalo. Jako frenetická audiovizualní koláž, maximálně senzuální typ filmového prožitku, který je jako stvořený pro VR brýle. Odpovídá tomu soustředěná režie naplno využívající subjektivnost kamery (tzv. rybí oko prohlubující perspektivu obrazu, typické pro zvolený žánr), přesný střih podporující intenzitu celku i něco, co bych dnes mohl pojmenovat jako Marshallův plán* – tedy důraz na svébytnost vizuální identity a na její přesah daleko za hranice jednoho formátu. Ten moment, kdy se osmatřicetiminutové video nenuceně dostává do dalších dimenzí, zařazuje se kamsi mezi přítomnost a nadčasovost.

Do děje v podobě nepřetržité jízdy vás nevtahuje „pouze“ odpoutaná kamera, ale také arzenál intertextuálních fórů a detailů – ať už jde o střepy bizarních reklam, věčné pubertální pičoviny nebo o VHS poezii – které všechny královsky baví a zároveň vás usazují v čase, prostoru i smyslu. Od začátku jste v tříštivém centru post-moderního království 90s, vstoupili jste do něho ale přiznaně z dneška, z roku 2019. Jste tak svědky chytré, nikoliv vychytralé hry s odkazy, která si cílevědomě zachovává spontaneitu a velkou míru nadhledu.

Podobně to mimochodem dopadlo s brilantním hudebním dokumentem Back To The Roots o jedné z našich nejdůležitějších kapel vůbec, který by měl čas od času připomenout snad každý zdravý filmový festival. Dost řečí. Jakmile to bude možné, berte spíš důkaz místo slibu. Zábavy bude dostatek jak pro laiky bez prken, tak pro angažované členy rodiny. 

P.S.: Veřejným zájmem by měla být žádost na autory videa o zveřejnění soundtracku, minimálně na Spotify.  

* Ano, srdečně zdravíme George C. Marshalla, haha, ohromně vtipné.