Jsme ve vesmíru sami? Winston Churchill ještě před válkou napsal článek o mimozemském životě

Legendární britský státník byl ve skutečnosti i nadaným popularizátorem vědy. Ještě před vstupem Velké Británie do 2. světové války napsal odborný článek, v němž se zamýšlí nad existencí mimozemského života. Dodnes je k přečtení v jediné kopii v jeho vlastním muzeu.

Jeden z nejvýznamnějších politiků moderních dějin, premiér, který Velkou Británii provedl II. světovou válkou. A v neposlední řadě také nositel Nobelovy ceny za literaturu nebo výrazný hybatel světa psaní o vědě a výzkumu. Sira Winstona Churchilla si člověk obvykle vybaví jako věčně zamračeného buldoka s tlustým doutníkem, málokdo si ho ale dokáže představit jako dvaadvacetiletého příslušníka britské armády, který si v Indii v roce 1896 poctivě čte Darwinovu revoluční studii O původu druhů. Nebo jako vědeckého publicistu, který již v roce 1931 v The Strand Magazinu zveřejňuje článek Fifty Years Hence, v němž vysvětluje princip jaderné energie.

Churchilla lze zpětně reflektovat jako překvapivého a překvapujícího popularizátora vědy, který svůj přirozený zájem o sféru vědeckých objevů projevuje před, během i po skončení vlastní kariéry ve vrcholné politice. Jako jeden z prvních britských státníků se během svého úřadování obklopuje prvotřídními vědeckými kapacitami, konzultuje např. s fyzikem Frederickem Lindemannem nebo radioastronomem Bernardem Lovellem. Skrze vládní prostředky vytrvale podporuje vývoj experimentálních laboratoří, výrobu moderních teleskopů a radarů i dalších technologií, které po 2. světové válce vedou k progresu v oblasti molekulární genetiky nebo rentgenové krystalografie.

Mars útočí!
Říjen 1938. Éterem zní rozhlasová adaptace Války světů spisovatele H. G. Wellse. Živelné reportážní zpracování v podání dalšího zázračného Wellse, totiž Orsona, je natolik naléhavé a bezprostřední, že prakticky okamžitě rozpoutává masovou paniku. Tisíce posluchačů zcela vážně věří, že na Zemi zuří mimozemská invaze. Nejde ovšem jen o slepou davovou psychózu, ale také o fakt, že přelomové vysílání taktéž znamená start vlny zájmu o ne tolik vzdálený, přesto stále mimořádně tajemný Mars. Událost bezpochyby poznamenává právě i Churchilla, který zhruba v tomto období píše jeden ze svých nejvýraznějších vědeckých textů vůbec – článek s tázavým názvem Jsme ve vesmíru sami? (v orig. Are We Alone in the Universe?) o potenciálním životě mimo naši sluneční soustavu.

Publicista a spisovatel Mario Livio v britském vědeckém magazínu Nature podotýká, že Churchill nejspíš chtěl článek publikovat již v roce 1939 v nedělní příloze londýnských The News of the World, ale vzhledem k napjaté situaci v předválečné Evropě musel psaní přerušit. Text tak plně dokončil, byť nakonec nepublikoval, až v průběhu 50. let 20. století.

Za hranice Mléčné dráhy
Podle Livia Churchill na hutných devíti stranách nejdřív velmi přirozeně shrnuje fakta o důležitosti vody pro vše živé, její přítomnosti v lidském těle a živých buňkách, aby následně přesně popsal svou teorii o tom, že jedinými potenciálně obyvatelnými planetami naší sluneční soustavy jsou pravděpodobně pouze Mars a Venuše.

Stejně tak Churchill předpovídá brzkou lidskou návštěvu Měsíce či Marsu a zdůrazňuje svou přesvědčenost o existenci megalomanského počtu exoplanet, které disponují vodními zdroji, atmosférou a teplotou vhodnou pro zrod života. Livio podotýká, že Churchill dle všeho velmi pozorně četl výzkum astronoma Edwina Hubbla a pravidelně podléhal fascinaci průzkumem oblastí za hranicemi Mléčné dráhy.


Bleděmodrá tečka uprostřed zářivé temnoty

Z jeho pozapomenutého textu, jehož rukopis je dnes uložen ve sbírce National Churchill Museum, rovněž číší značná pokora vůči nezměrné velikosti kosmického oceánu. Jak ostatně sám píše: „Nejsem ohromen naší civilizací natolik, abych byl přesvědčen o tom, že zastáváme jediné místo ve vesmírném nekonečnu, kde se vyskytují živé myslící bytosti, anebo že vůbec vytváříme nejvyšší úroveň fyzického a duševního vývoje, který se kdy v ohromné škále časoprostoru objevil.“

Podobné myšlenky v 70. a 80. letech přinášel Carl Sagan, jeden z nejvlivnějších intelektuálů a popularizátorů vědy 20. století. Kdo by je ale čekal od mnohdy hrubého, téměř v každé situaci nekompromisního taktika?

Pokud se současný americký prezident Donald Trump vůbec někdy vyznal z obdivu vůči Churchillovi, měl by si z něho vzít příklad. Nikoliv z jeho ovládnutí umění války, ale právě z pochopení zásadního postavení vědy ve světě – z její nesmírné důležitosti pro naši současnost i budoucnost.